Lawya

Zpět na blog

Finanční kompenzace pracovní povinnosti studentů zdravotnických oborů

Finanční kompenzace pracovní povinnosti studentů zdravotnických oborů

V jarních měsících si Česká republika, stejně jako další státy Evropy, Asie a Ameriky, prošla pandemií koronaviru COVID-19. Ačkoli se zdálo, že se epidemii v České republice podařilo zadržet a léto jsme strávili již v téměř normálním režimu, bez významnějších projevů této epidemie, během září a října situace poněkud eskalovala a počty nakažených stále stoupají; vláda proto vyhlásila k 5. 10. 2020 nouzový stav. Snad nejvýznamnějším problémem této epidemie je vytížení zdravotnického systému a s ním související hrozící nedostatek nejen lůžek a nemocničního vybavení (především plicních ventilátorů), ale také lékařů, zdravotních sester a dalšího personálu, který péči o nemocné zajistí. Vyhlášení nouzového stavu však otvírá jednu ze slibných možností řešení personálního problému – dle § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon, ve znění pozdějších předpisů („krizový zákon“), je vláda oprávněna v době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu nařídit ukládání pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo povinnosti poskytnout věcné prostředky.

Vláda tedy uložila svým usnesením č. 409/2020 ze dne 12. 10 2020 pracovní povinnost studentům zdravotnických studijních programů, a to jak studentům veřejných vysokých škol, tak také studentům vyšších odborných škol nebo středních zdravotnických škol, kde se studenti připravují na nelékařské zdravotnické povolání podle zákona č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, ve znění pozdějších předpisů. Tito studenti tak budou povinni vypomáhat v nemocnicích, jestliže jim bude výkon pracovní povinnosti přikázán; samotný výkon pracovní povinnosti přitom přikazuje hejtman příslušeného kraje. Činí tak pracovním příkazem, který stanoví obsah, rozsah a místo prací (§ 31 odst. 5 krizového zákona).

Lze předpokládat, že mnoho ze studentů, kteří budou k pracovní povinnosti povoláni, již má uzavřený pracovněprávní vztah, ať už ve zdravotnictví nebo jiné oblasti činnosti, a vyvstává tak otázka, jak budou schopni pracovní povinnost plnit, zejména z časového hlediska. Dle ustanovení § 29 odst. 6 krizového zákona se výkon uložené pracovní povinnosti považuje za jiný úkon v obecném zájmu – tento pojem upravuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů („zákoník práce“), v ustanovení § 200. Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu, jestliže pracovní povinnost nelze vykonávat mimo pracovní dobu, náhradu mzdy nebo platu mu však neposkytuje, nestanoví-li jinak zákoník práce, nedohodnou-li se jinak zaměstnanec a zaměstnavatel, případně nestanoví-li jinak vnitřní předpis. Zaměstnanec je tedy chráněn co do jeho nepřítomnosti na pracovišti, která by se v jiných případech považovala za porušování pracovních povinností, případně by si na ni zaměstnanec musel vybírat dny dovolené, které jsou určeny k odpočinku a nikoli výkonu pracovní povinnosti. Přesto však zaměstnanec ztrácí své příjmy ze zaměstnání po dobu, kdy pracovní povinnost vykonává. Mnozí studenti, především ti vysokoškolští, studují mimo své domovy a potřebují tak mít v místě studia zařízeno ubytování, stravu, dopravu a jiné běžné záležitosti každodenního života. Hovoříme zde přitom o studentech čtvrtého a pátého ročníku vysoké školy, u kterých již lze předpokládat, že se alespoň částečně osamostatnili a nejsou již plně finančně podporováni ze strany své rodiny; pro tyto studenty může výpadek příjmu ze zaměstnání znamenat těžkou sociální situaci.

Mají tedy studenti povinnost vykonávat práci v rámci pracovní povinnosti bez nároku na odměnu? Obecně lze odpovědět, že ano – nárok na odměnu jako takovou skutečně nemají, se studenty totiž nejsou uzavírány pracovněprávní vztahy, ať už se jedná o pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti či dohodu o provedení práce, jelikož se dle zákoníku práce jedná o jiný úkon v obecném zájmu, jak již bylo výše zmíněno. Přesto jim jedinou kompenzací není pouze „dobrý pocit“ z pomoci společnosti v tíživé situaci – studenti mají získat peněžní náhradu (§ 35 krizového zákona), kterou nevyplácí zdravotnické zařízení, ve kterém byla pracovní povinnost vykonávána, ale orgán krizového řízení, který studenta výkonem pracovní povinnosti pověřil, a to do 6 měsíců od ukončení nouzového stavu. Jak již bylo zmíněno výše, pracovní povinnost nařizuje hejtman kraje jako orgán krizového řízení (§ 14 odst. 4 písm. a) krizového zákona). Právo na peněžní náhradu nemá povahu práva na náhradu škody, jedná se o náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny; právo nemusí být ve lhůtě 6 měsíců před orgánem krizového řízení uplatněno, jelikož tento orgán je již srozuměn s tím, že student danou pracovní povinnost vykonává a že mu za ni náleží náhrada, protože ji sám nařídil – právo na peněžní náhradu tak vzniká již výkonem pracovní povinnosti a lhůta 6 měsíců platí pro stát, který je v ní povinen peněžní náhradu vyplatit.[1] Jako součást peněžité náhrady mohou studenti obdržet také uznatelné náklady, které jim v důsledku plnění pracovní povinnosti vznikly, typicky jízdné do místa výkonu pracovní povinnosti. Vzhledem k délce lhůty pro výplatu peněžní náhrady však může výkon pracovní povinnosti stále znamenat významný výpadek v příjmech studentů, jelikož finanční prostředky obdrží se značnou časovou prodlevou.

Studenti však mají možnost uzavřít s nemocnicemi na základě vlastní iniciativy pracovněprávní vztah, nejčastěji dohodu o provedení práce či dohodu o pracovní činnosti, nebude se ovšem již jednat o výkon pracovní povinnosti podle krizového zákona. To může být problematické pro studenty, kteří již vykonávají práci v jiném zaměstnání, v takovém případě jim totiž nebude ze zákona náležet pracovní volno pro výkon práce na základě dohody. Na druhou stranu výplata odměny z dohody může probíhat dle dohody se zaměstnavatelem klasicky měsíčně, případně týdně (či jiným způsobem dle dohody); na její vyplacení tak nebude nutné čekat i několik měsíců.

Otázkou samozřejmě zůstává, zda zdravotnická zařízení budou ochotna k uzavírání dohod přistupovat i v situaci, kdy jim studenti mohou být přiděleni na základě pracovní povinnosti a zdravotnická zařízení žádnou odměnu vyplácet nemusí. Nutno podotknout, že studenti mohou být povolání k pracovní povinnosti až v situaci, kdy je to nutné pro řešení krizové situace, a to jen po nezbytně nutnou dobu (§ 2 písm. d) krizového zákona), nedostatek zaměstnanců v nemocnici tak musí být v přímé souvislosti s epidemií (nejčastěji tedy karanténa zaměstnanců zdravotnického zařízení či vysoké počty hospitalizovaných, o které současní zaměstnanci zdravotnického zařízení již nestačí pečovat), a to věcně i časově. Uzavírání dohod by znamenalo možnost přijmout nové či ponechat si již pracující studenty, kteří jsou ochotni v nemocnici vykonávat práci na základě dohody i nadále, i v případě, že situace již nebude natolik kritická, aby byly splněny podmínky pro přidělení studentů na základě pracovní povinnosti.

Pracovní povinnost studentů zdravotnických oborů je mnohými vnímána jako morální povinnost, studentům však přináší řadu těžkostí. K již zmíněným finančním podmínkám přistupuje také fakt, že výkon pracovní povinnosti jim značně ztěžuje plnění jejich studijních povinností a ohrožuje je na zdraví, jelikož jsou denně v kontaktu s nakaženými. Finanční náhrada za jejich práci by měla být tedy samozřejmostí a měla by být poskytnuta tak, aby studentům výkon pracovní povinnosti nezpůsobil jakékoli finanční či sociální potíže.

[1] MELZER, Filip. Poskytování náhrad za újmy vyvolané krizovými opatřeními v průběhu koronavirové pandemie. Bulletin advokacie. 4/2020, s. 13.

 

Autoři:

Mgr. Lukáš Pruška

Markéta Schwarzová

Máte zájem o naše služby?

Napište nám