V řadě smluv se objevují ujednání, podle kterých je smluvní strana, která zapříčinila porušením své povinnosti odstoupení druhé smluvní strany od smlouvy, povinna uhradit druhé smluvní straně určitou jednorázovou částku, kterou smlouvy označují jako „odstupné“. V případě takto formulovaného ustanovení smlouvy se však nejedná o odstupné ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („OZ“), ale spíše o smluvní sankci za porušení povinností, které vedlo k odstoupení od smlouvy. Funkce odstupného dle § 1992 OZ je zásadně odlišná a zánik závazku naopak ulehčuje.
Odstupné upravuje § 1992 OZ, dle kterého ujednají-li si strany, že jedna z nich může závazek zrušit zaplacením odstupného, ruší se závazek zaplacením odstupného obdobě jako při odstoupení od smlouvy. V základním režimu dle § 1992 OZ platí, že právo zrušit závazek zaplacením odstupného nemá strana, která již, byť i jen zčásti, plnění druhé strany přijala nebo druhé straně sama plnila. Jedná se však o režim dispozitivní, tedy smluvní strany si mohou ve smlouvě ujednat tuto otázku odlišně. Smyslem a účelem se tak nejedná o sankci za porušení smlouvy, resp. za odstoupení od smlouvy, ale spíše o přiznání volnosti smluvním stranám rozhodnout se pro zrušení závazku bez dalšího po zaplacení odstupného.
Příklad z praxe: Smluvní strany uzavřou smlouvu o poskytování služeb spočívajících v úklidu kancelářských prostor, a to na 3 roky. Majiteli kanceláří se však po dvou letech od uzavření smlouvy s úklidovou službou ozve jiná úklidová společnost, jejíž podmínky poskytování služeb mu vyhovují více. Majitel kanceláří si pro takové příležitosti naštěstí ve smlouvě s úklidovou službou sjednal odstupné ve výši 20 000 Kč, které odpovídá platbě za měsíc úklidu. Má tak možnost úklidové službě jednorázově vyplatit 20 000 Kč a tím smlouvu ukončit „ze dne na den“ tak, aby úklidové služby mohla následně provádět jiná úklidová společnost. V této situaci se přitom jedná o ideální způsob zrušení závazku – jen těžko by bylo možno dovozovat důvod pro odstoupení od smlouvy, když úklidová služba plnila smlouvu řádně; v případě výpovědi by zřejmě mohlo být rovněž nutné naplnění výpovědního důvodu, případně by bylo nutné čekat na uplynutí sjednané výpovědní doby.
Smluvní strany však poměrně často zaměňují odstupné se smluvní pokutou za porušení smluvní povinnosti, po jejímž uhrazení utvrzená povinnost zanikne. Současně je často s touto smluvní pokutou provázáno odstoupení od smlouvy druhou smluvní stranou z důvodu porušení utvrzené povinnosti. Jelikož tedy dochází k zániku závazku (odstoupením od smlouvy) a současné úhradě příslušné částky za porušení smluvní povinnosti, které odstoupení od smlouvy podnítilo, může se zdát, že je placeno za odstoupení od smlouvy, tedy „odstupné“. Fakticky však sjednání takové smluvní pokuty neodpovídá charakteru institutu odstupného dle § 1992 OZ.
Příklad z praxe: Ve smlouvách tak můžeme najít např. ustanovení v následujícím znění: „Smluvní strany sjednávají, že v případě, že zhotovitel bude v prodlení s plněním díla o více než 30 kalendářních dnů, má objednatel právo od smlouvy odstoupit. Při odstoupení od smlouvy z popsaného důvodu je zhotovitel povinen objednateli uhradit částku 20 000 Kč jako odstupné.“
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že na odstupné ve smyslu § 1992 OZ nevzniká nárok porušením smluvní povinnosti. Odstupné představuje právo smluvní strany rozhodnout se pro zrušení závazku tím, že uhradí předem sjednanou částku, aniž by muselo dojít k jakémukoli porušení smlouvy. Jak tedy bylo výše již uvedeno, nejedná se o sankční mechanismus.
Současně spočívá důležitý rozdíl v tom, že v případě odstupného hradí ujednanou částku ta smluvní strana, která od smlouvy odstupuje. To je zřejmé i z výše uvedených příkladů – v případě úklidových služeb hradil odstupné majitel kanceláří, který si přál závazek zrušit. Úhradou odstupného tak určitým způsobem fakticky druhé smluvní straně kompenzuje své rozhodnutí závazek mezi nimi vzniklý zrušit, ačkoli plnění probíhalo řádně. Úklidová služba si totiž nečekaně bude muset shánět nového zákazníka, kterým naplní kapacity rezervované pro majitele kanceláří.
Naopak v druhém příkladu, kdy objednatel odstupuje od smlouvy se zhotovitelem z důvodu delšího prodlení zhotovitele s prováděním díla, hradí „odstupné“ (fakticky smluvní pokutu) zhotovitel, přestože objednatel je tím, kdo odstoupením závazek zrušuje. V případě smluvní sankce za porušení povinnosti ze smlouvy, která odůvodňuje odstoupení od smlouvy, hradí tuto sankci tedy ten, kdo povinnost porušil, přičemž od smlouvy odstupuje druhá smluvní strana, tedy ta, které je placeno. V daném případě se tak nekompenzuje zrušení závazku a jeho případné následky, ale to, že jedna ze stran způsobila stav, který přiměl druhou smluvní stranu od smlouvy odstoupit.
Pro úplnost lze doplnit, že smluvní pokuta má dle své povahy postihovat porušení povinnosti, nikoli pak výkon práva. Ujednání, kterým by bylo smluvní pokutou postiženo jen samotné odstoupení od smlouvy jako výkon práva, by tak dle judikatury Nejvyššího soudu bylo třeba považovat za neplatné (viz např. rozsudky sp. zn. 25 Cdo 2577/98 či sp. zn. 33 Odo 111/2004). V nedávném rozsudku ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, však Nejvyšší soud připustil, že ujednání stran, které vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení právní povinnosti na další právní skutečnost, kterou je v tomto případě odstoupení od smlouvy věřitelem pro porušení povinnosti dlužníkem, není zakázáno a je tedy přípustné. Ujednání o smluvní pokutě za odstoupení od smlouvy navázané na porušení povinnosti smluvní stranou tak není neplatné, současně se však nejedná o zrušení smlouvy zaplacením odstupného.
Příklad z praxe: V tomto případě lze modifikovat ustanovení smlouvy mezi zhotovitelem a objednatelem tak, aby fakticky došlo k tomu, že smluvní pokuta bude postihovat výkon práva, a to jednoduše tak, že by byla povinnost hradit odstupné stanovena objednateli. Neplatné ustanovení by tak znělo např. následovně: „Smluvní strany sjednávají, že v případě, že zhotovitel bude v prodlení s plněním díla o více než 30 kalendářních dnů, má objednatel právo od smlouvy odstoupit. Při odstoupení od smlouvy z popsaného důvodu je však objednatel povinen zhotoviteli uhradit částku 20 000 Kč jako odstupné.“
Došlo by tedy k tomu, že:
1) zhotovitel je v prodlení, tedy porušuje smlouvu,
2) objednatel má nárok od smlouvy v takovém případě odstoupit,
3) objednatel tohoto využije a od smlouvy odstupuje,
4) objednatel je však k tomu povinen zhotoviteli uhradit smluvní pokutu ve výši 20 000 Kč.
Dle § 555 odst. 1 OZ se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Pokud je tedy ve smlouvě ujednáno, že za porušení smluvní povinnosti některou ze smluvních stran, pro které může druhá smluvní strana odstoupit od smlouvy, náleží druhé smluvní straně „odstupné“, je nutné tento institut posuzovat jako smluvní pokutu, nikoli odstupné ve smyslu § 1992 OZ. To má praktické dopady např. ve vztahu k otázce náhrady škody za porušení předmětné smluvní povinnosti, jelikož § 2050 OZ, není-li ujednáno jinak, vylučuje právo druhé smluvní strany na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, na které se již vztahuje ujednaná smluvní pokuta.
NAŠE DOPORUČENÍ
V případě, že má být ve smlouvě sjednána smluvní pokuta za porušení povinnosti a na něj vázané odstoupení od smlouvy, nedoporučujeme ve smlouvě označovat tuto smluvní pokutu za odstupné. Takový institut totiž neodpovídá odstupnému dle § 1992 OZ, což může vést k právní nejistotě mezi smluvními stranami a následně také k nedorozuměním ohledně dalších nároků smluvních stran.
