Oznamovací povinnost hraje velmi významnou a dvojjedinou roli při ochraně archeologických nálezů jako preventivní způsob jejich ochrany a také jako často jediný způsob, jak se odborná veřejnost o archeologickém nálezu vůbec dozví. Neoznamování archeologických nálezů a stavebních prací, při nichž k archeologickým nálezům dochází je však stále poměrně častou praxí.
Stěžejním ustanovením upravujícím oznamovací povinnost je § 22 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči („památkový zákon“). Toto ustanovení ukládá stavebníkům povinnost oznámit Archeologickému ústavu („Ústav“) plánovanou stavební činnost v území s archeologickými nálezy a případně v této lokalitě umožnit záchranný archeologický výzkum. Již na první pohled je možné odhalit úskalí tohoto ustanovení – kdy se jedná o území s archeologickými nálezy?
Památkový zákon se snaží tuto otázku řešit v § 23b zavedením institutu plánů území s archeologickými nálezy, nicméně kraje k jejich vydání pouze opravňuje, neukládá povinnost, tudíž tyto plány prakticky neexistují. Lze sice použít jako vodítko např. mapu Památkového ústavu dostupnou zde, ale ani tak se stavebník možnosti objevení archeologického nálezu a následné sankci za neoznámení záměru nevyhne. Nejjistější variantou je tedy považovat za území s archeologickými nálezy celé území České republiky, a oznamovat Ústavu tedy jakýkoliv stavební záměr, k čemuž se přiklání i judikatura (viz Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 5 A 242/2010-42). Dle doporučení Akademie věd, které je dostupné zde, je vhodné oznámit stavební záměr alespoň 30 dní před zahájením prací a v případě záměrů velkého rozsahu i dříve. Na základě oznámení rozhodne Ústav buď o provedení záchranného archeologického výzkumu nebo o jeho nepotřebnosti. Záchranné archeologické výzkumy provádí jak Archeologický ústav, tak oprávněné organizace, jejichž seznam je dostupný zde a to na náklady stavebníka, pokud je jím právnická osoba nebo fyzická osoba při jejímž podnikání vznikla potřeba tento výzkum provést. V ostatních případech hradí náklady záchranného archeologického výzkumu organizace, která výzkum provádí.
Úprava oznamovací povinnosti archeologického nálezu učiněného mimo archeologické výzkumy je upravena v § 23 památkového zákona. Tuto povinnost splní nálezce oznámením Ústavu, nejbližšímu muzeu nebo obci, v jejímž obvodu k nálezu došlo, a to nejpozději druhý den po archeologickém nálezu nebo potom, kdy se nálezce o nálezu dozvěděl. Další povinností nálezce je ponechat nález i jeho okolí v nezměněném stavu a další opatření činí Ústav nebo oprávněné organizace. Nálezce má také nárok na nálezné a náhradu nákladů dle § 23 odst. 4 památkového zákona.
Oznamovací povinnost upravuje také § 176 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu („stavební zákon“). Dle tohoto ustanovení musí stavebník při nálezu archeologické památky oznámit tuto skutečnost stavebnímu úřadu a současně orgánu státní památkové péče, kterými jsou dle § 25 odst. 1 památkového zákona Ministerstvo kultury, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Lhůtu k tomuto oznámení lze dovozovat z ustanovení § 23 odst. 2 památkového zákona, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Kromě oznamovací povinnosti musí stavebník učinit veškerá opatření nezbytná k tomu, aby nález nebyl zničen ani poškozen a práce v místě nálezu přerušit. Stavební úřad může následně po dohodě s orgánem státní památkového péče stanovit podmínky k zabezpečení archeologického nálezu, přerušit práce v lokalitě nálezu a také ve veřejném zájmu změnit stavební povolení. V případě mimořádného významu archeologického nálezu může být tento prohlášen Ministerstvem kultury za kulturní památku a stavební povolení má stavební úřad možnost změnit nebo úplně zrušit.
Důležitou otázkou vztahující se k oznamovací povinnosti jsou následky jejího porušení. Odpovědnost za porušení § 22 odst. 2 a § 23 odst. 2 památkového zákona je koncipována jako objektivní (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 59 Ca 59/2002) a nehraje tedy roli znalost stavebníka, že provádí záměr v území s archeologickými nálezy nebo zda je či není archeologické naleziště stavebními pracemi skutečně zasaženo. Za porušení této povinnosti je možné uložit dle § 35 odst. 5 písm. b) a § 39 odst. 5 písm. b) památkového zákona pokutu až ve výši 4 000 000 Kč. Pokud nálezce nález nejen neoznámí, ale nadto si ho i ponechá, je možné takové jednání sankcionovat dle § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích pokutou ve výši až 50 000 Kč. Podobné jednání s vyšší mírou společenské škodlivosti je ovšem možné postihnout i normou trestního práva jako trestný čin zatajení věci dle § 219 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, podle kterého lze takové jednání potrestat v závislosti na výši pachatelova prospěchu až osmi lety odnětí svobody.
Závěrem lze stavebníkům doporučit ohlašovat Ústavu každý stavební záměr (pokud zrovna není prováděn v lomu), stejně jako náhodným nálezcům. S ohledem na komplexnost stavebního práva a značný rozsah povinností, které je stavebník povinen dodržovat, je též v dnešní době více než vhodné konzultovat své stavební záměry nejen s technickými odborníky, ale též s odborníky na stavební právo, čímž lze předejít mnoha případným komplikacím a zdržením při výstavbě.
