Nedávná novela exekučního řádu přinesla mnoho změn a úprav v oblasti exekučního řízení a činnosti soudních exekutorů. Mezi těmito změnami vzbuzuje zvláštní pozornost kontroverzní ustanovení týkající se šestileté lhůty, která je nařízena exekutorům pro vyzvání oprávněného ke sdělení (ne)souhlasu se zastavením exekuce. Tato změna představuje za poslední období jednu z největších systémových proměn v exekučním právu.
Dne 7. července 2021 byl přijat zákon č. 286/2021, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Zákon nově v § 55 odst. 7 a násl. exekučního řádu zavádí další důvod pro zastavení exekuce, kterým je uplynutí 6leté lhůty za předpokladu splnění dalších podmínek. I když novela nabyla účinnosti 1. 1. 2023, do šestileté lhůty se započítává i exekuční řízení zahájené před tímto dnem, jestliže byla vyznačena doložka provedení exekuce.
Jestliže během šestileté lhůty nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti a exekucí nebyla postižena nemovitá věc, exekutor má povinnost vyzvat oprávněného, zdali se zastavením exekuce souhlasí. Pokud oprávněný souhlasí nebo se ve třicetidenní lhůtě nevyjádří, exekutor zastaví exekuční řízení.
V případě, že oprávněný se zastavením exekuce nesouhlasí, musí složit zálohu v nové lhůtě 30 dní od vyzvání exekutorem. Tím dojde k prodloužení původní šestileté lhůty o 3 roky. Takto lze lhůtu prodloužit maximálně dvakrát. Poté exekutor exekuční řízení zastaví. Pokud přitom dojde k částečnému vymožení pohledávky poté, co byla výzva adresována oprávněnému ke složení zálohy, nezprošťuje to oprávněného povinnosti složit tuto zálohu.
Původně novela počítala s podmínkou pro zastavení exekuce nevymožením částky, která by pokryla alespoň náklady spojené s exekucí. Tento předpoklad byl však následně odstraněn, čímž se se zákonodárci ještě více přiklonili na stranu dlužníků. Tato tendence je pak odůvodňována skutečností, že byly pochybnosti o tom, jak vymožené plnění mělo být vysoké, aby stačilo ke krytí nákladů exekuce.
Šestiletá lhůta ale neběží, jestliže je předmětem exekuce nepeněžité plnění nebo po dobu, po kterou probíhalo řízení (či trval odklad exekuce části majetku), během kterého nelze exekuci provést.
I když při zastavení exekuce pro nevymahatelnost platí, že náklady jsou stanoveny jako minimální odměna a paušální náhrada hotových výdajů podle exekutorského tarifu, právo soudního exekutora na náklady exekuce zaniká v případě, kdy tyto náklady přesahují výši složené zálohy na náklady exekuce nebo zálohy na další průběh exekuce. Toto ustanovení se nám přitom jeví jako protiústavní, a to vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu, dle které nárok na náklady exekuce vzniká soudnímu exekutorovi již od okamžiku pověření exekucí.[1] Pokud jsou náklady soudního exekutora vyšší než minimální částka, tak nárok na rozdíl mezi těmito částkami zaniká, což je v rozporu s legitimním očekáváním a právem na spravedlivou odměnu soudního exekutora.
Touto novelou zákonodárce opět mění pravidla hry v oblasti vymáhání pohledávek a tendence zvýhodnění postavení dlužníka „milostivými léty“ tak nekončí. Novela zákona představuje zvýšenou finanční zátěž, jako je povinné složení zálohy na náklady exekuce nebo administrativní náklady spojené se znovu uplatněním nároku a výrazně odradí oprávněného od dalšího uplatňování svých nároků, ačkoliv již v minulosti své nároky procesně správně uplatnil. Co se týče exekutorů, novela jim opět přidala řadu administrativních povinností, které navíc vyžadují provádění dalších procesních úkonů, které je odvádí od jejich hlavních úkolů vedoucích k vymožení práva věřitele, což je ostatně právě podstatou exekučního řízení. Jedná se tak o další krok zákonodárců zvýhodňující dlužníky oproti věřitelům, kteří řádně uplatnili svůj nárok a domáhají se tak provedení výkonu pravomocných soudních rozhodnutí.
Na konci každého článku nebo aktuality většinou následuje naše doporučení, jak v předmětné problematice postupovat. V tomto případě toho však věřitel příliš nezmůže. Nejefektivnějším nástrojem tak zůstává prevence. Pokud vstupujete s někým do právního vztahu, je vždy vhodné si prověřit, zda druhý subjekt bude schopen dostát svých závazků, nebo zda je alespoň solventní a případně vzniklé pohledávky za tímto subjektem nebudou nedobytné.
[1] Nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14.
