ŠKODA ZPŮSOBENÁ ZAMĚSTNANCEM ZAMĚSTNAVATELI
Při výkonu pracovní činnosti, stejně jako v každé jiné oblasti, existuje celá škála situací, ve kterých může dojít ke vzniku újmy nebo přímo materiální škody, a to nejen škoda na straně zaměstnavatele, ale i škoda, kterou může zaměstnanec způsobit třetím osobám.
Přestože je vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem založen na důvěře a spolupráci, není vyloučena možnost, že zaměstnanec, ať už omylem z nedbalosti, či záměrně přivodí zaměstnavateli nějakou újmu. Když se tak stane, vypořádání se s otázkou odpovědnosti je často nelehkým úkolem, který bez právní pomoci advokáta nelze vyřešit. Přitom taková situace nemusí znamenat pouhé zhoršení vztahů na pracovišti, ale často končí pokusy o rozvázání pracovního poměru a následnými soudními spory, které mohou být pro zaměstnavatele i zaměstnance často značně zatěžující.
Tento článek se zaměřuje na komplexní zhodnocení právních aspektů souvisejících s odpovědností zaměstnance za škodu způsobenou při výkonu pracovní činnosti. První díl se zabývá škodou, kterou zaměstnanec zaviněně způsobí zaměstnavateli, a to jak z nedbalosti, tak v případě úmyslného poškození majetkových práv. Následující díly se pak budou zabývat odpovědností zaměstnance za ztrátu na věcech a hodnotách, které mu svěřil zaměstnavatel a odpovědností za škodu, kterou způsobí při výkonu své pracovní činnosti zaměstnanec třetím osobám.
K principu odpovědnosti za škodu
Obecnou úpravu odpovědnosti za škodu zakotvuje občanský zákoník, přičemž ke vzniku odpovědnosti za škodu je třeba vždy porušení určitého pravidla. Takovým pravidlem může být jak zákonný předpis, smluvní ujednání, tak i třeba porušení dobrých mravů nebo nedostatečná prevenční povinnost. Pro uplatnění nároku na náhradu škody je obecně třeba prokázat toto porušení pravidla, dále existenci a rozsah škody a konečně tzv. příčinnou souvislost mezi vznikem škody a jednáním škůdce.
Příčinnou souvislost neboli kauzální nexus můžeme chápat jako vztah mezi příčinou a následkem.
Jako příklad lze uvést situaci, kdy zaměstnanec v pracovním vypětí bouchne pěstí do příliš pomalé kopírky, čímž ji poškodí. Škodu v takovém případě představují náklady na opravu kopírky a náklady na zajištění náhradního zařízení po dobu vyřazení z provozu. Porušením povinnosti je jednání směřující ke zničení majetku zaměstnavatele, tedy samotná uštědřená rána. Příčinná souvislost je v tomto případě zřejmá. Kdyby nedošlo k ráně do kopírky, nedošlo by k jejímu poškození.
Obecné předpoklady k odpovědnosti zaměstnance za škodu
Obecnou úpravou povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli způsobenou škodu pak nalezneme v § 250 zákoníku práce[1]. Jedná se sice o úpravu zvláštní oproti úpravě v občanském zákoníku, avšak toto ustanovení vytváří základ pro vymezení odpovědnosti zaměstnance i ve zvláštních případech odpovědnosti, jimž budou věnovány další díly tohoto krátkého seriálu.
Porušení povinnosti
Mezi obecné předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu spadá samozřejmě již výše zmíněné porušení určitého pravidla. V případě škody způsobené zaměstnancem to musí být porušení konkrétní povinnosti stanovené právním předpisem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Právě formulace „v přímé souvislosti s ním“ tedy v souvislosti s plněním pracovních úkolů může často posouzení odpovědnosti znesnadnit, jelikož někdy nemusí být snadné určit, zda nějaká z činností spadá pod toto vymezení. Obecně je vždy třeba zkoumat jednání z pohledu hlediska věcného, místního i časového, kdy zároveň musí jít objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele. Bude tak záležet na povaze jednání, místě, kde je toto jednání prováděno, tedy zda je na pracovišti nebo na místě, kam byl zaměstnanec vyslán zaměstnavatelem a též na času, ve kterém jednání probíhá (obecně v pracovní době). Časové hledisko však také nemusí být naplněno absolutně, neboť například v případě, kdy zaměstnanec po pracovní době vyveze neoprávněně z pracoviště materiál, není pochyb, že bude odpovídat za škodu, představující hodnotu odcizených věcí. Pokud zde používáme pojem jednání, neznamená to, že by porušení povinností musela představovat určitá konkrétní činnost zaměstnance, tedy konání, ale k porušení povinnosti podmiňující vznik odpovědnosti za škodu může dojít též nekonáním, kdy naopak zaměstnanec opomene učinit něco, co mu zákon ukládá. Na škodě se tak bude podílet i zaměstnanec, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody.
Vznik škody
Dalším obecným předpokladem vzniku odpovědnosti pak bude vznik škody. Ve smyslu pracovního práva pak musíme škodu vnímat jako újmu v majetkové sféře poškozeného a je objektivně měřitelná tzv. všeobecným ekvivalentem (tedy penězi). Obecně však škodu netvoří hodnota zvýšení majetku zaměstnavatele, ke které by došlo, kdyby zaměstnanec povinnost neporušil. Toto zvýšení se pak někdy označuje termínem „ušlý zisk“. Ušlý zisk však bude muset zaměstnanec zaměstnavateli nahradit v případě, že způsobí zaměstnavateli škodu úmyslně.
Příčinná souvislost
Jak již bylo uvedeno výše, pro vznik odpovědnosti je třeba, aby byl vznik škody podmíněn právě jednáním zaměstnance, kterým porušil zákonem stanovenou povinnost. Pokud zaměstnanec poruší některou ze svých povinností, zaměstnavateli vznikne škoda, ale nepodaří se prokázat, že škoda vznikla právě z důvodu tohoto konkrétního porušení povinností, nelze přičítat odpovědnost za škodu zaměstnanci. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou a podstatnou, bez které by ke škodě nedošlo.
Zavinění
Posledním obecným předpokladem pro vznik odpovědnosti je zavinění zaměstnance. Často se může stát, že se zavinění zaměňuje právě s příčinnou souvislostí, nejedná se ovšem o vztah příčiny a následku, ale o psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Zavinění a jeho jednotlivé formy nenalezneme upraveny ani v občanském zákoníku, ani v zákoníku práce, ale definují je prameny práva trestního.
Ty v případě zavinění rozlišují úmysl a nedbalost a tyto jednotlivé formy jsou klíčové pro stanovení rozsahu odpovědnosti zaměstnance za škodu.
Úmysl pak rozdělujeme na:
- úmysl přímý – zaměstnanec chtěl porušením povinnosti škodu způsobit; a
- úmysl nepřímý – zaměstnanec věděl, že svým jednáním může škodu způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn.
Nedbalost se dá rozlišit na:
- nedbalost vědomou – zaměstnanec věděl, že může svým jednáním škodu způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takovou škodu nezpůsobí; a
- nedbalost nevědomou – zaměstnanec nevěděl, že svým jednáním může škodu způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
V rámci pracovního práva rozlišujeme i speciální případy odpovědnosti zaměstnance za škodu, u kterých poslední čtvrtý předpoklad, kterým je zavinění, není pro vznik odpovědnosti nezbytný. V těchto případech hovoříme o tzv. objektivní odpovědnosti, o které se více dozvíte v dalším dílu našeho seriálu.
Rozsah a způsob náhrady škody
S mírou zavinění úzce souvisí i rozsah odpovědnosti, jeho omezení a způsob, jakým může škodu zaměstnanec nahradit. Obecně platí, že zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu (skutečné snížení majetkové sféry zaměstnavatele bez započtení ušlého zisku), a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav.
Výši škody určuje zaměstnavatel, ovšem v případě, kdy je škoda způsobena z nedbalosti nesmí výše požadované náhrady přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.
Pokud zaměstnanec způsobí škodu úmyslně, může zaměstnavatel navíc požadovat i náhradu ušlého zisku.
Další omezení rozsahu odpovědnosti platí v případě odpovědnosti za náhradu škody, kterou mohl zaměstnanec odvrátit, pokud by upozornil zaměstnavatele nebo vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě. Při určení výše náhrady takovéto škody se přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele. Výše náhrady škody však nesmí přesáhnout částku rovnající se trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.
Spoluodpovědnost zaměstnavatele a dalších zaměstnanců
Často nastane též situace, kdy bude třeba zkoumat i případnou spoluodpovědnost zaměstnavatele, který se ke vzniku škody přičinil. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí. Je tedy vždy nezbytné zkoumat, zda se sám zaměstnavatel na škodě nějak nepřičinil, a to nejen svým jednáním, ale též nevhodností pokynů, nedostatečnou prevencí a nedostatkem opatření proti vznikům škod, mezi které můžeme řadit i řádné proškolení zaměstnanců. V případě, kdy bude část odpovědnosti ležet na zaměstnavateli, bude nutné určit poměrnou část zavinění a o tento poměr snížit povinnost zaměstnance k náhradě.
Obdobný princip jako u spoluodpovědnosti zaměstnavatele se uplatní i v případě, kdy zavinilo škodu vícero zaměstnanců. V takovém případě je povinen každý z nich nahradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění a též podle výše hrubého výdělku.
NAŠE DOPORUČENÍ PRO ZAMĚSTNAVATELE
V případě, kdy nedojde se zaměstnancem k dohodě, jakým způsobem bude případná škoda nahrazena a nejedná se o škodu bagatelní, doporučujeme vždy celou věc konzultovat s právníkem a vyvarovat se předčasným krokům, které by zaměstnanec mohl následně využít při své obraně.
NAŠE DOPORUČENÍ PRO ZAMĚSTNANCE
Naopak pokud jste zaměstnancem a Váš zaměstnavatel po Vás požaduje náhradu škody, kterou jste nezavinili, nebo po Vás požaduje částku převyšující výše uvedená omezení, neváhejte se na nás obrátit.
Rádi se dozvíme o Vašem případu více a navrhneme ideální variantu řešení.
[1] § 250 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce
